Zvony, zase slyším ty zvony. Proč? V celé zemi není jediný kostel a zase slyším ty zvony. Může to znamenat jen jediné. Zase je neděle, šest hodin.
Podívám se z hradeb do vesnice a jediným pohledem zjišťuji, že nejsem jediný, kdo je slyší. Kováři, lesníci, farmáři, koželuhové, všichni pobíhají po nádvoří v plné zbroji, napínají luky a vybíhají na hradby. V očích mají strach, vztek i chuť bojovat zároveň.
„Zavřete brány, lučištníci na hradby, střelci ke katapultům“ jasně zazněl povel, nesoucí se celým městem. Otočil jsem se za hřmotným hlasem a stál tam náš král, v blyštivé zbroji na bílém koni a dodával řád a odvahu všem.
„Jezdci na jihu“ . Toto varování mě vytrhlo z myšlenek. Z lesa se vynořily jezdci v plné zbroji a pomalu se přibližovaly na dostřel našich luků. Byly jsme připraveni nedat své město zadarmo. Ale něco bylo zvláštní. Štvaly své koně kolem našich zdí, ale neútočily. Jako by nás jen provokovaly, chtěli zastrašit. Omyl, chtěly jen upoutat naši pozornost.
„Kryjte se!“ zakřičeli hlídky na druhé straně hradeb. Pak přišla ohlušující rána a ….ticho. Slyšel jsem jen tlumené pokřiky, kterým nebylo rozumět a já jsem se vznášel. Jako v mlze jsem viděl své spolubojovníky pode mnou, jako by na mne volaly. Co se stalo? Jsem mrtvý? Takhle vypadá konec?
Pokračování příště….