Terra Sancta

[Kejtik]

Zvony, zase slyším ty zvony. Proč? V celé zemi není jediný kostel a zase slyším ty zvony. Může to znamenat jen jediné. Zase je neděle, šest hodin.

Podívám se z hradeb do vesnice a jediným pohledem zjišťuji, že nejsem jediný, kdo je slyší. Kováři, lesníci, farmáři, koželuhové, všichni pobíhají po nádvoří v plné zbroji, napínají luky a vybíhají na hradby. V očích mají strach, vztek i chuť bojovat zároveň.

„Zavřete brány, lučištníci na hradby, střelci ke katapultům“ jasně zazněl povel, nesoucí se celým městem. Otočil jsem se za hřmotným hlasem a stál tam náš král, v blyštivé zbroji na bílém koni a dodával řád a odvahu všem.
„Jezdci na jihu“ . Toto varování mě vytrhlo z myšlenek. Z lesa se vynořily jezdci v plné zbroji a pomalu se přibližovaly na dostřel našich luků. Byly jsme připraveni nedat své město zadarmo. Ale něco bylo zvláštní. Štvaly své koně kolem našich zdí, ale neútočily. Jako by nás jen provokovaly, chtěli zastrašit. Omyl, chtěly jen upoutat naši pozornost.

„Kryjte se!“ zakřičeli hlídky na druhé straně hradeb. Pak přišla ohlušující rána a ….ticho. Slyšel jsem jen tlumené pokřiky, kterým nebylo rozumět a já jsem se vznášel. Jako v mlze jsem viděl své spolubojovníky pode mnou, jako by na mne volaly. Co se stalo? Jsem mrtvý? Takhle vypadá konec?
Pokračování příště….

[Kejtik]

Rána do zad a hluk, který jsem způsobil při propadnutí skrze kurníky mě přesvědčila o tom, že mrtev nejsem. Ležel jsem ve slámě a troskách, kolem se vířil prach a peří a slepice zmateně poletovaly kolem.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě jeden ze spolubojovníků. Kývl jsem. Pomohl mi vstát a já uviděl, co se stalo. V místě kde jsem stál dopadla kamenná koule z trebuchetu a roztříštila kus hradeb.

„Střelci, zaměřte nepřátelský trebuchet a palte“ zazněl hlas našeho krále. Rychle jsem doběhl k našim katapultům a začal jsem pomáhat s nabíjením. Hvizdot šípů, válečné pokřiky a řinčení zbrojí dokázaly přehlušit pouze dvě věci. Švih katapultu vystřelující ohromné koule a hluboký, lehce chraplavý hlas našeho krále.

Z hradeb se začaly ozývat vítězné pokřiky a jásot. Po několika marných pokusech se konečně podařilo zasáhnout hlavní trám nepřátelského trebuchetu, který se pod vahou čtyřsetlibrové kamenné koule roztříštil a obléhací zbraň se odporoučela k zemi. Muži z hradeb pokřikovaly na úspěšného střelce, našeho kováře a gratulovaly mu k parádní ráně.

„Zpátky na hradby, držte pozice!“ ozval se hluboký králův hlas. „Ještě není kon…“ zbytek věty přehlušila ohlušující rána. Otočil jsem se směrem ke středu vesnice a náš hlavní sklad byl v plamenech.

Pokračování příště….

[Kejtik]

Spolu s ostatníma jsme vyrazili hasit, ale zastavil nás hlas našeho krále. „Vykašlete se na sklad, musíme nejprve zničit nepřátelský trebuchet“. Střelci se přesunuly na druhou stranu města a začaly zaměřovat. Lučištníci na hradbách odvedly svou práci dobře a skoro polovina jezdců ležela v krvi pod hradbami a ostatní se začaly stahovat.

Další střela z nepřátelského trebuchetu prosvištěla nad hradbami a dopadla naštěstí jen na ulici. Lučištníci zasypávaly nepřátelský nástroj zkázy salvami ohnivých šípů a střelci z katapultů byly čím dál tím přesnější.
Když se podařilo zničit i druhý obléhací stroj nepřátel a útočící armáda se stáhla a ukončila obléhání, všichni všem se nám ulevilo. Nejsme přeci jen žádná armáda, spíš domobrana. Hradby i město jsme ubránily, byla spousta zraněných a škody na našem městě se pomalu začaly ukazovat. Kovárna, škola, stáje i dům bylináře byly v plamenech, v místě kde stál sklad zůstaly jen trosky.

Ale jak jsem již řekl, jsme domobrana složená z kovářů, stavbařů, lesníků, farmářů u koželuhů, kuchařů a horníků a tak jsme jako po každém boji, odložily zbraně a brnění do skříní a beden a připravily se na opravu poškozených budov a stavbu těch zničených.
V ruce kladivo, na zádech krumpáč, vyrazil jsem ze svého domku na ulici připraven začít s opravami. V ulicích stáli všichni, ale nikdo nic nedělal. Všichni se dívaly směrem na hradby. Tam stál náš král v plné zbroji, jen přilbici měl v podpaží a díval se směrem k nám. Měl tentokrát ale jiný pohled. Jeho oči nesledovaly nás, ale dívaly se dál, mnohem dál.

„Pokaždé to samé, opravíme město, ozvou se zvony, přijde útok. Opravíme město, ozvou se zvony, přijde útok. To chcete tahle žít? Ve strachu, v pocitu že cokoliv uděláte je marné, že se zase ozvou ty prokleté zvony a….“ dál to nedořekl, jen jsem viděl, jak se mu v očích zaleskly slzy.
„A co s tím můžeme dělat, jsme jen rolníci“ pokřikovaly ostatní

Pokračování příště…

[Kejtik]

„Bojovat“ řekl král, „Nečekat co bude příště, ale samy zaútočit“ .
„Jsme jen farmáři a řemeslníci, jak se máme postavit armádě?“ pokřikovaly ostatní napůl v zoufalství a na půl i ve vzteku, že nejsou válečníci.

Král pohlédl na bylináře, který když si uvědomil co chce král udělat, strnul jako kamenná socha. Jen oni dva věděli něco, o čem jsme my neměli ani potuchy. Když tak o tom přemýšlím, tak ani nevím, odkud vlastně jsou. Před lety připluly, no, spíše ztroskotaly u našich břehů. Dva muži, jeden znatelně válečník, mohutné postavy ve zbroji, ležel v bezvědomí na troskách lodi. Vedle něj klečel muž, celkově menší a drobnější postavy a cosi mumlal, mysleli jsme, že blouzní. Teprve později, když bylinkami zázračně uzdravoval nemocné a raněné, jsem si říkal, že neblouznil, ale udržoval oba při životě.

Král se stupoval z hradeb dolů a bylinář mu šel již naproti. Prošel hrubě davem až ke králi. „To nemůžeš myslet vážně“ procedil tiše skrze zuby a odtahoval krále dál od davu. Chvíli se o něčem radily a vypadalo to, že se i dohadují. Najednou se král otočil směrem k nám a zeptal se svým zvučným hlasem :„ Když přivedu bojovníka, co Vás naučí bojovat a používat všechny známé zbraně tak, aby jste v boji byly nepřekonatelní, budete se učit? Budete bojovat?“. „Ano“ odpověděli jsme všichni téměř jednohlasně.

„To nemůžeš! Je to příliš…“
„Je to má vůle!“ skočil král bylináři do věty a nenechal ho domluvit. Bylinář svěsil hlavu a zmizel ve svém domě, aby se po chvilce objevil s několika podivnými předměty a svitky a spolu s králem odešly k našemu monumentu, svatému i obětnímu místu, kde se uzavřely, aby se k nim nikdo nedostal. Nevěděli jsme co se děje a tak jsme započaly s opravou města. Měl jsem pocit, že nás čeká ještě zvláštní noc.

Pokračování příště…

[Kejtik]

Práci na opravě skladu jsem skončil pozdě v noci. Když jsem slézal ze střechy, uslyšel jsem tlumené hlasy. Ozývaly se zpoza zdi, která chrání náš monument. Došel jsem kolem opevnění až k bráně, ale ta byla uzamčená a hlasům nebylo vůbec rozumět. Obešel jsem opevnění kolem dokola a na severní části zdi jsem uviděl popínavou rostlinu, pnoucí se až na vrchol hradeb. Stáhnul jsem několik stonků k sobě a zkusil se na ní pověsit. Vydržela. Opatrně jsem po ní začal šplhat nahoru.
Když jsem se dostal na hradby, přikrčil jsem se, a podíval se k monumentu. Stály tam proti sobě dvě osoby, náš král a bylinář.

„Tohle přece nemůžeš udělat“ povídal bylinář, „víš že tě to může stát život a ani nevíme, jestli ho dokážeme ovládat“.
„Pokud ho nepovoláme, zaplatí životem všichni vesničané“ odpověděl král.
„Copak si již nepamatuješ, co se stalo v naší zemi?“ ptal se bylinář.
„Ale pamatuju a moc dobře, vím že jen pár lidí se zachránilo. Celý DRUNGOR byl zničen a on byl proklet a přijat samotným peklem. Proto se zrodí z mé krve a bude zde jen tak dlouho, abys nad ním neztratil kontrolu“ odvětil král.

Takže pověsti nelhaly. Krajem se šíří zvěsti o velké a prosperující zemi DRUNGOR, která zanikla kvůli chamtivosti mocných. Když na DRUNGORU vypukly boje o moc, některý z rodů prý přivedl bojovníka, mistra meče a boje, který měl baronovy dobít korunu. Byl to normální člověk, seveřan, který však postupně brodíce se krví a s přibývajícím počtem zabitých bojovníků postupně přicházel o rozum a jediné po čem prahl, byl pach krve.

„Ale to se tu opakovat nebude, když bude nejhůř a budeš si myslet, že ho neovládáš, zabiješ mě a on zemře se mnou. Přísahej, že to uděláš!“ řekl král, vytáhl dýku a se slovy v neznámém jazyce rozřízl čepelí svou dlaň a opřel se o monument. Vyšlehlo jasné světlo.

Pokračování příště…

[standa]

Pěkný dobře se to čte!

[Kejtik]

Bolest hlavy, pálení v očích, vůně bylinek, řinčení mečů...Pomalu otevírám oči, nade mnou jsou svazky bylinek, je tu šero.
"Tak už jsi vzhůru?" slyším hlas starého bylinkáře."No to je dost, začínal jsem se bát, co oči, vydíš?".
"Ano vidím, co se se mnou stalo? Jak jsem tu dlouho?"
"Ležíš tu už tři dny a to jen proto, že jsi až moc zvědavý a neuposlechnul jsi zákazu vycházení."
Tři dny, blesklo mi hlavou. Bolí mě hlava, pálí mě oči, bylinky, řinčení mečů....
"Řinčení mečů!" vykřikl jsem myšlenku nahlas" Jsme přepadeni!". Snažim se vstát z postele a jít pomoct ostatním.
Ve dveřích dostávám ránu od denního světla. Nic nevidím.
"Počkej ty janku jeden" řekl bylinkář a zachytil mě těsně před tím, než jsem se složil na zem. "Nikdo nás nenapadl, vesničané se učí bojovat".
Pomalu ztrácím opět vědomí.