TerraSancta.cz - CZ/SK gaming community

Prolog ...


Odezněly poslední slova. Poslední slova Yarveho vyprávění o jeho předurčení, nebo cestě vstříc osudu, jak tomu říkával. Ticho v komnatě, přerušoval jen praskot hořícího dřeva. Mihotavé záblesky ohně, vytvářely na stěnách podivuhodné obrazce. Ella zvedla oči na Yarva a v úžasu šeptla "Jsi to ty"? Yarv nechápavě hleděl na dívku. Odtáhl se od krbu a promnul si ruce. "Kdo ty? Koho myslíš, tím ty ? ... Dívka přistoupila k pohovce, na které Yarv seděl a přehodila si světlé kadeře přes rameno.
Dlaní mu ukázala místo na zátylku, kde měla tetování. Obraz dýky, zahalené v plamenech. Obraz, který se mu vryl do paměti, v ten důležitý den, kdy byl přijat do bratrstva "Stínů noci". Prudce vyskočil a jen stěží popadal dech. Ty ... ty ... patříš k nám? Ella zvedla šíji a sevřela mu ruku hned za zápěstím. Pozdrav, který tak důvěrně znal. Pak se mu dlouze zadívala do očí a tiše řekla ... " já taky znám ... jeden příběh".
Držíc Yarvoka za ruku, sedla si znovu na pohovku a nadechla se ...


Píše se rok 810 ... obludné černé mraky zahalily oblohu, posetou hvězdami ... černý koráb se zmítá v bouři ...


Kap ... kap ... kap ... padají kapky deště
zmáčejí sukno ... jenž skrývá mou nahotu
padají kapky deště a volají mně ... bubnují na poplach
probouzím se a hledím do prázdnoty ...
hledím vzhůru na nebesa
cítím studený vítr a cizí myšlenky
černé myšlenky bytostí
plných záště a zloby ...
myšlenky, co mně trhají na kusy

ale jedno vím ... vy všichni živoucí, z prazvláštních ostrovů
vězte ... ledový déšť padá na vaše duše ...

Kap ... kap ... kap .... padají kapky vody
Padají na zelený mech, na oltář, pokrytý kobercem květů
Vytrysknou vzhůru, z hlubin země
A přesto, že můj život bledne,
Svůj slib dodržím ...

Padají slzy moře ... volají mně
Padají slzy ... bubnují na poplach
Nesou zprávu všem
Co kráčí rudými pláněmi
Hleďte všichni, hleďte jen
Smrt číhá na ty, jež žijí sami

Burácí oceán ... širo širé moře
Praská ráhnoví … zůstal mi jen pláč a hoře
Přijdou dny zloby a krve
kdy se zlo probudí a ty zříš jen oheň smrtící
Matko země, otče moří, proč ... proč všechno to neštěstí … ?

Burácí oceán ... širo širé moře
Praská ráhnoví … zůstal mi jen pláč a hoře
Perleť mořských darů, zdobí moje rukávce,sukno ... můj nach
Matko země, otče moří ... u všech bohů … proč mou duši svírá ... strach?

Přes bouřící moře, skrze oceány slz
vine se přísaha jak předivo času
Ve věčném smutku a bolesti
probouzím se a hledím do prázdnoty ...
Cítím, jak mě přepadá šílenství

Já jsem tvou vzpomínkou na ty, jež byli chyceni,
v bitvách, které prohráli
Já jsem tvoje budoucnost, já jsem tvoje minulost,
v bitvách které jsi vybojoval

Jak dravec tasím drápy … sebejistý v jejich vítězství
budu jednat rychle a beze slova
leč odsouzen k naprosté temnotě
jak loutka v roztodivné stínohře
Ztracená tvář a čest ...
Strůjce nepořádku, nemilosrdná plamenná pěst

Jsem chaos, jsem vír zhroucení
Tak jako fén ... ten tichý vánek z jihu
Co kapky z ledu rozpustí ... víří listí kolem mně
Hned v běsnící vichr se promění

Přes širé moře, skrze oceány slz
vine se přísaha, jak předivo času ...
" Ostrovy požehnané ...Vašeho ducha
Cizinci chtěli zkoumati.
Pravím, sluncem prozářený vzduch vonných jiter
Moudře a sladce svým vánkem zachvívá třešňovým stromem" Inazo Nitobé – Bušidó

Kap ... kap ... kap .... padají slzy moře
Padají na zelený mech, na oltář, pokrytý kobercem květů
Vytrysknou vzhůru, z hlubin země
Padají na kameny u oltáře, kde tichá píseň se rozezní ...

křoví ... otevřít jako nový panel https://www.youtube.com/watch?v=vNtVN_B7U78


Počátek ...


To ráno se probudil celý dolámaný, z divoké pitky minulého dne. Jeho rozervané myšlenky skákali z pohnuté minulosti, do prosluněného jarního jitra v přítomnosti. Protáhl se a pomalým šouravým krokem zamířil k venkovním dveřím. Zakopl o rozbitý korbel a při pohledu na rozlitou medovinu, se málem pozvracel. Po dlouhých minutách konečně dorazil k mlýnu a naučeným pohybem, váhavě kráčel do vrchních pater mlýnice. U vstupu na „rozhlednu“, jak říkával balkónu zavrávoral a opřel se o futra. Jen svěží poryv jarního větru přinutil Yarva vybelhat se na rozhlednu, kde se rychle opřel o vrzající zábradlí.
V dálce uslyšel vzdalující řinčící zvuk brnění koně a jezdce. Prolétl mu tváří náznak úsměvu. Vzdalující postava jezdce byl Spring. Ten všetečný, pošetilý bojovník, ze sousední državy. Hromotluk s ohromným srdcem válečníka, který už mnohokráte pomohl Yarvovi v nouzi. Kde ostatní pěstmi, on kladivem. S oblíbeným válečným pokřikem „Bazeranti jdou do nebe“ a věčně širokým úsměvem, bavící patrony hospod širokého okolí. Po divoké pitce odjel dřív, než se stihl rozloučit.

Rozhlédl se ... Lehký jarní vítr čechral koruny obrovských dubů rostoucích kolem mlýna. Bohové, ten klid … Země zaslíbená, tak říkali tomuto kousku země obyvatelé ostrova. Snad uprchlíci jak on sám, snad rodilí obyvatelé. Zemi vládl mocnou rukou vůdce ostrovanů Latika, s jeho proslavenou suitou žoldáků a baronů, které si vybíral z nejmocnějších rodů ostrova. Roztodivné pravidla a zákony. Zákony míru a válek. Spokojeni obyvatelé ostrovní državy.
Sladká vůně míru a prosperity. Kdo víc, než Yarv, si mohl tohle přát. Děsivá minulost. Ty myšlenky ho pronásledovaly na každém kroku. Zhluboka se nadechl …

Obrovské ramena mlýnu se s rachotem pootočili. Do skřípění hřídele uslyšel lehké cinkání kovu o kov. Ach ano … Achilles. Yarvův druh v každodenní dřině a boji. Cizinec odjinud …
Jeho země byla daleko na jihu, v středomoří, kde uctívali jako modlu zvíře … býka. Kolébka všeho lidstva, jak říkával. Přinesl sebou znalosti a umění kovářského řemesla. Když si chtěl zdáchnout ťukal kladívem do kovadliny, nebo si vyrazil na lov. Uměl vykovat zvláštní druh železa, říkal mu ocel. Achilles vykřikl a prudce třísknul do kovadliny. Yarv věděl, že zase něco koumá a zkouší. Přes dlouhou zimu učil Yarva zvláštní obrázky. Říkal jim písmena. Dovedl obrázky nakreslit co Yarv říká, minulost i přítomnost.

Yarv se pousmál se a kývl Achillovi na pozdrav …

Pootočil se a něco v tom vlažném jarním vzduchu ucítil. Vítr k němu přivál těžkou vůni hlíny … černé hlíny … Zavrávoral a zamlžil se mu pohled. V pravé ruce pevně stiskl dětskou hračku ze zeleného nefritu ...sošku koně ...

křoví zapnout jako nový panel https://www.youtube.com/watch?v=M8AeV8Jbx6M


Železná věž



Stmívalo se ...Yarvok těžkopádně usedl do křesla hned vedle ohniště. Popadl korbel položený na mistrovsky zdobeném stolci a dlouhým douškem spláchl hnusnou pachuť v ústech, z celodenní dřiny v kovárně. Unaveným pohledem klouzal po komnatě, než spatřil malou hnědou truhlu … jednu z věcí, které našel po ztroskotání jeho drakkaru. Truhla patřila Elle, jeho družce. Ode dne ztroskotání jí hledá už několik měsíců. Otevřel ji a vytáhl z ní jeden z mnohých poškozených pergamenů, Elliných zápisků … Rozvinul ho a začal pomalu luštit písmena ….

.... nečitelné ...

Pluli jsme několik týdnů v husté mlze, až jsme na ten kýžený ostrov narazili. Vím že slib, který jsme
našemu mecenášovi ... nečitelné ... , je téměř nesplnitelný. ...Snad nás Freya dovede k cíli, snad za hořký neúspěch
budeme odměněni síněmi 'Asgradu ...

…........několik nečitelných řádků …..





Slyším jen povel kapitána ... kupředu Nordové, vpřed k zářícímu Glasiru, vpřed k síním Valhaly ...

..... nečitelné ....

Našli jsme ... nečitelné .... oběti ... nečitelné ... opis pergamenu... nečitelné ... z posledních sil ...

........Spěchala tmou , zářící hvězdy jí směrovaly k nevyhnutelnému. Nebe ztmavlo a burácení hromu jí přimělo spěchat ještě víc. Dva dny spěchu, dva dny střádání. Kapky deště jí stékají po těle a vlhký čenich zvířete naráží do jejího boku. Slyšela to, cítila celou svojí rozervanou duší. Ortel byl vyřčen ..ano ... nabyla přesvědčení, že koná správně – rozhodla se vykonat něco pro lidi, které neznala. Vedl jí instinkt, vštěpován od dětství matkou a tajemnou bytostí, která se stala o mnoho let později její patronkou. Zamlžené vzpomínky na laskavý hlas a ruce, které ji hladili po tvářích. Ten zpěv jí utkvěl v paměti – jak lehounký vánek na mýtině za vesnicí , jak šepot stromů pod okny tvrze. Ten zpěv jí vedl na to místo. Nepotřebovala průvodce černou tmou, ona sama byla její součástí. Poprvé v jejím živote se rozhodla sama. Pohlédla do dálky a... pevněji sevřela hřbet zvířete.

Železná věž.... tolik legend, tolik utrpení. Věž, která přiváděla zloděje a lapky k nepříčetnosti, kvůli pokladům, které ukrývá. Bardi o ní pějí písně plné utrpení a ztracených hrdinů.
Matko? Matko Dannan, jsi se mnou? Lehounký vánek jí rozčechral vlasy pod promáčenou kapucí. Zvíře se ještě víc přitisklo k ní. Oči medvěda plné oddanosti a porozumění. Blížila se k místu setkání. Setkání z dobrodruhy, kteří s ní stáli té památné noci před králem a vytvořili s dívkou spojenectví.
Řev boje, sténání a skřípot železa jí vytrhli z myšlenek na události posledních dnů. Pohlédla ještě jednou na zvíře a odříkajíc modlitbu společně jak jedno tělo, jeden duch se vrhli do divokého, šíleného zmatku.

Nicota – jen stíny postav, pach krve, naříkání raněných. Až řinčení zbraní a železa těch divných nestvůr ji probral z nevědomí. Ležela na rozsápaném těle svého zvířete. V poslední chvíli prohraného boje, posledním vypětím sil se obětovalo pro svého druha a pána. Bytone,  nee....svezla se v zoufalství vedle mrtvého medvěda.
Matko ? Matko Dannan jsi se mnou ?... tichý zpěv...tichá píseň se jí rozezněla v uších.
Kapky jí stékají po těle... kapky slz a krve. Nestvůrný řev se vydral z jejího hrdla a odříkajíc jména svého padlého zvířete a spolubojovníků se jak lítej medvěd vrhla do nerovného boje.
Válečníci, šílení vztekem zničili zbylé nestvůry a vytáhli polomrtvou druidku z toho pekla ven. Stály ty tři kameny za to utrpení, za tu bolest? Ortel byl vyřčen. Ztracené vzpomínky odplouvají jak bolest způsobená ztrátou přátel a milovaného zvířete. Hledá samotu a klid. Nachází ho v lesích na jihu od věže.

Jedno ráno na sluncem prosvícené mýtině uslyší tiché šeptání hvozdu. Přináší jí zprávy novém řinčení zbraní a odvaze – dobrodruhů od Železné věže. Boj ještě neskončil, ještě ne. Hledají se další dobrodruzi, dost šílení a dost odvážní, aby do družiny vstoupili. Sklonila šíji k oltáři, zvedla ruce k zářícím kamenům a odříkala tiše modlitbu...............................

Matko...matko Dandro.....bohyně Dannnan -  Cernunne -  Awen – Tautatesi - Taranisi - Esusi - Olthaire - stůjte při mně...... lehký poryv větru rozevlál její dlouhé kadeře.
Se slzami v očích pohladila Bytona , který do ní udeřil čumákem jako tolikrát předtím.......



….... Yarvok dlouhým douškem dopil zbytek vína z korbelu a opatrně svinul starý, rozpadající se pergamen. Bohové Ello, kde jsi … Byl opilý tak, že se mu motala hlava. Přesto vstal a podíval se zachmuřeným pohledem z okna. V dáli nad mlýnicí se tyčila k tmavému nebi jak varovné memento ... zřícenina prastaré věže ...

křoví zapnout jako nový panel https://www.youtube.com/watch?v=-BakWVXHSug

Zlé sny


Pokaždé stejná noční můra. Nejdříve uslyší děsivý zvuk. Ostrý dech, následuje nelidský křik, že se něco blíží. To je začátek jeho šíleného spěchu. Běží bez dechu, v krajině stínů a mlhy, s pocitem, že ztrácí půdu pod nohama........ a to zvíře, monstrum se neúprosně blíží. Bez ohledu kam běží, vždy skončí na stejným místě, čelem ke zdi. Poté je nucen čekat na šelmu. Cítí jen kapky potu a strach svírající hrdlo. Slabý a bezmocný......kořist? Jako obvykle, zvíře se nakonec před ním neobjeví. Pouze panická křeč na jeho tváři prozradí ohavný vzhled šelmy. Zvíře vydá zvuk, nebo spíš démonický smích. Vyděšený skáče na ledovou zeď a zkouší se na ni vyškrábat.
A zatím co, se stín deformované šelmy blíží, se jeho postoj najednou mění. Pomalu zvedne hlavu a podívá se nenávistně na stvoření. Natáhne kostlivou ruku svírající hořící šavli a použije už tolikrát nacvičený výpad. Zvíře začne hořet a hroutí se k zemi. Záplava obrazů mizí.................z kořisti se stal lovec.
Yarvok vidí najednou obrázky známých tváří, které s vyděšeným výrazem křičí, aby je ochránil od monster. Jejich ústa deformuje strach a jekot....zvuk před kterým Yarv padá k zemi. Prosí je, aby byli zticha.

Probouzí se na bušení srdce a dušnost. Když se uklidní, zrudne studem. Kdyby křičel jen ve snu....Je to už pár úplňků, co ho pronásledují ty noční můry. Nikdy to nikomu neřekl, ale všichni kolem to vědí. Ten sen ho mučí od příchodu na ostrov. Pomalu se bojí usnout......každou noc. Identita monstra musí mít svůj smysl. Zatím tuhle hádanku nevyřešil.
Uvědomil si, že je ráno, šel k oknu a otevřel ho. Nabral do plic svěží vzduch probouzejícího jitra.
A když první paprsky slunce ozářily vesnici, konečně usíná jak špalek ... když tu ....

…... Náhlý poryv větru zasáhl můj obličej a já se ocitl ve vzduchu. Vysoko nad ostrovem, vysoko od ječících skal. Chvilku sem se tam vznášel. Slyšel jsem jen zvuky větru a bití z mých křídel, ve snaze udržet se ve vzduchu. Podíval jsem se zpátky do prostoru a spatřil ho ... Stvoření zvedlo ruce a promluvilo ...

Přijde nemoc a hladomor ... nechť jste milosrdní
Přijde jejich legie zkázy ... nechť jste sjednoceni
Přijdou jejich stoupenci ... nechť jste připraveni
Pohltí vás věčná tma ... nechť víra a modlitby, jak světlo naděje vás povedou ...

Yarvok se probudil a prudce vyskočil ... v kostlivé ruce svíral zubatou šavli ... šavli osudu ...

"křoví" - otvírat prosím v prohlížeči, jako nový panel https://www.youtube.com/watch?v=EAjzTB13yU0



.... Další ze svitků a vzpomínek Elly , družky Yarva Yarlandera ....



Hledím vstříc budoucnosti ... cítím ji ... vím, že tam je ... někde v dálce
Střádám střípky vzpomínek ... kapku po kapce
Pro všechny bytosti "Mezi světy"
Že snad generace nezapomenou, na ty, jenž ji utvářeli
Neb moudrost a umění ... esencí bytí jest

Že snad múzy a bohové ... mi odpustí ...



Pláč druidů


Tak dlouho, jak si vzpomínám ... trápí mně mé sny.
Přicházejí jak noční dravci, každý večer ... bez varování
Trhají mně na kusy ...
Jsem bezmocná, zlomená ...
Cítím jejich horký dech, na mé tváři, na každém kousku kůže...
na kterou zbroj nepatří.

Stojím na louce ... v trávě, potřísněné krví bezpočtu bitev
Stejně jako ty ... stín v mlhavém oparu
Můj dech visí v mrazivém vzduchu a zápach rozkladu
prostoupí mé bytí ...

Světlo lesních lidí mizí v dáli ...
v mracích a obloze černé jako noc
Není to déšť....to kapky mých slz, buší do bezduchých těl
rozesetých kolem kamenného kruhu
Proč se to stalo ? ... Proč ?

Udusaný písek a zkrvavené hábity
Zvedám šílený pohled ... položím se do trávy
vedle tvého stínu ... s kvílením bánšíí
Položím se vedle tvého stínu a zapěji žalozpěv
Vím, že mně uslyšíš ... ten pláč pro ztracené duše

Pak jsem je viděla vstát ... válečníky oděné v černém
Plameny a zloba v očích ... zírali na mně vyčítavě
Strach a bolest, jenž svírá moje srdce ... tolik zoufalství a beznaděje
Jejich tváře se vznášejí poblíž ... mučedníci oděni v černém

Jsem vítr a déšť .........

Jsem světlo a tma .....

Jsem Nani ... dívka ... pírko pohozené v písku času

Jsem druidka ... jedna z posledních ....................

křoví zapnout jako nový panel https://www.youtube.com/watch?v=_Zdg-AMv8tw


Počátek

Kapitola II

Kůń ... nefritová hračka ... tolik vzpomínek a utrpení ... myšlenky ... divoké myšlenky jak stádo splašených koní ...
Yarvok zavrávoral až dřevěný ochoz na mlýnici zapraskal. Pamatuje si ten den, vidí ho jasně ...


Cesta zpátky


... Bylo slyšet, jen křupavé zvuky zmrzlé trávy pod jeho železnými botami a cinkání řetězců na brnění. Procházel dlouhým, zmrzlým údolím, směrem k Dračí řece. Nord se vlekl v třeskuté zimě, přes les, ledem obalených stromů. Ale mráz byla poslední věc, na kterou teď myslel. Měl na zádech přehozenou, černě oděnou ženu. Byla v bezvědomí a její ochablé tělo se houpalo, při jeho rychlé chůzi. Její bledá ruka, co vyčnívala z rukávu hábitu, se najednou křečovitě sevřela v pěst. Místo nehtů, měla tahle "bytost", dlouhé a ostré drápy. Kapala z nich černá tekutina, tvořící tečkovanou stopu, na ledem pokryté zemi. Válečník hrozně páchl. Bylo to od kyseliny, spálenin z dřívější bitvy. Ten smrad byl tak pronikavý, že ho pálil v nose. Došel k nábřeží. Viděl jen záblesky sněhových vloček, mizejících v řece.

Zastavil se. Stáhl si rohatou helmu a pohodil jí na sníh. Odstrčil kapuci ženy a podíval se, na její vyčerpaný obličej. Její oči byly stále otevřené, ale jakoby bez života. Havraní vlasy měla mastné a protkané wyverním provázkem. Červené pruhy z hlinky, jí barvily prameny vlasů, až na tváře. Špičatým hrotem rukavice, projížděl ženine bledé rty. Odhalil tak její bílé zuby, co se podobaly spíš jehlám.
Položil bezvládné tělo na kůži z bůvola a protáhl se. Je to už dlouho, co odešel z hlubokého hvozdu a vydal se po stopách téhle ukrutné stvůry, co požírala vesničany. Rozdělal oheň a narychlo zbudoval úkryt. Uložil se k spánku.
Obloha tmavne. Poslední, co seveřan vidí a cítí, než tvrdě usne, je vichřice. Burácející vichr a sloupy sněhu, valící se z černých mraků............



Vichřice ustala teprve s východem rudého slunce, které se plíživým pohybem, posouvalo nad obzor. Z ohromné hromady zmrzlého sněhu, vyrazila plechová rukavice s trnem. Seveřan prorazil otvor v sněhovém závěji a vysoukal se z něho ven. Druhou rukou vytahoval ženu, která se kupodivu nevzpírala a držela se jeho zápěstí, jak klíště.
Dovlekl se až na vrchol úbočí, k strmému ledem pokrytému srázu. Jeho nohy byly pohřbeny hluboko ve sněhu a pomalu přestával mít v rukách cit. Odhodil tolik častí zbroje, co jen mohl. Žena se ze sklopeným pohledem, plazila po čtyřech za ním. Nechtěl jí poutat, v téhle bohem zapomenuté zmrzlé díře.

Najednou znovu zasténal silný poryv větru, který je málem smetl z vrcholu úbočí. Slabou postavu ženy, srazil tváří do ledu. Zvedla pohled na muže a přečetla mu myšlenky. Věděla přesně, kam má namířeno. Šílený hlad jí dělal slabou a otupělou. Poslední zbytky sil vydala na plazení se, za svým věznitelem. Žízeň zaháněla polykáním sněhu.

Přitáhl plášť těsněji kolem širokých ramen a pohlédl na zasněženou zem. Málem oslepl od ostrých slunečních paprsků, odrážejících se od bílé plochy, ležící kolem nich. Zadíval do hlubokých kolejí, táhnoucích se ze strmého srázu. Stopy po ohromné hromadě sněhu, která se zřítila z úbočí hory. Sněhová masa tak odkryla pásy skály, až dolu, kam oko dohlédlo. Rukou chytl ženu za rameno a přidal do kroku. Na konci srázu ucítil povědomý zápach. V soutěsce na konci srázu, stál obrovský medvěd.
Upustil ženu na zem a zlehka se přibližoval k medvědovi. Pevně uchopil těžkou sekyru a zadíval se zvířeti do očí. Pak na krátký okamžik zavřel oči a zhluboka natáhl do plic ostrý ledový vzduch.
Pomalu otevřel oči, napjal svaly a rozběhl se. Když byl od medvěda jen několik kroků, vrhl sekyrou a zasáhl překvapené zvíře do boku. Šelma se postavila na zadní a hlasitě zařvala. V běhu vytáhl dlouhý bodec, vrazil ho medvědovi do krku a uskočil. Zvíře stihlo v smrtelné křeči, srazit seveřana na zem a přivalit ho. Ticho přerušovalo jen chroptění medvěda a muže. Žena se spustila znovu na všechny čtyři a plazila se k soutěsce.
Tam zabořila hlavu do rány, co měl medvěd na boku a pomalými doušky chlemtala jeho teplou krev. Po chvilce jí přišlo mdlo, ale cítila, jak se jí rychle vrací síla. Stáhla mršinu zvířete na okraj skály a prohlížela si válečníka.
Seveřan se probral z bezvědomí a spatřil ženu opřenou o skálu. Prudce vyskočil a sahal po zbraních. Teprve teď si všiml pořádně hadích očí té zvláštní ženy. S bolestivým výrazem v tváři se usmála a kývla směrem k medvědovi. Z jeho krku trčel bodec, který hledal. Beze slov ho vytáhl a otřel o kožich zvířete. Sekyru našel opodál. S tou usekl ze zvířete kus masa a vydal se soutěskou směrem na jih. Na konci soutěsky zastavil, rozložil oheň a pomalu opékal kus masa. Setmělo se.
Rozložil kůže a ukládal se k spaní. Ze severní strany uslyšel šramot. Z tmy se vynořila postava ženy v černém hábitu. Pomalým krokem mířila k ohni. U ohně, se vrhla na zbytky masa a jak šelma si ho porcovala zuby ostrými, jak břitva. Dlouhým pohledem se zadívala na ležícího muže a tiše zasyčela....

„Kde budeme hledat hranici mezi životem a smrtí? Mezi přítelem a nepřítelem.Když jsme krok přes?“ Ležící muž dělal, jakoby nerozuměl a natáhl ruku s bodcem směrem k jihu.

Tam, někde v dáli, za jižním průsmykem, se rozprostíral hluboký Temný les.............

Domek u Bílého pakoně se rozsvítil nádhernou září barevných světel. To vesnice přivítala mistra krejčího, který byl skoro dva úplňky na cestách. Po pár dnech pití lektvarů se konečně postavil na nohy a začal s úklidem polorozpadlého domku.
Když se slunce klonilo k západu, rozdělal v krbu oheň a uvařil si oblíbený nápoj. Pak se uvelebil v hlubokém křesle do kožešin a usrkával pomalu z korbele „léčivý“ dryák. Zahleděl se do plamenů a přivřel oči. V myšlenkách mu bloudili obrazy nedávných dobrodružství. Když plíživá tma zahalila i zbytek vesnice, v domku, na vysokém stromě se ještě pořád svítilo. To světlo plamínků z krbu tančilo po stěnách pokoje.
Blahodárné ticho přerušovalo jen chrápání a kapky nápoje, které se tříštili o podlahu místnosti. Krejčí usnul hlavou vyvrácenou vzad a napůl převráceným korbelem v pravé ruce.

Uplynuli takhle bezmála dvě,tři hodiny, když od dveří bylo slyšet tichý šramot. Hlasitým vrzáním se pootevřela a dovnitř tiše vklouzl tvor, podobající se kočce.
Natrádoval si to rovnou k spícímu. Blízko plamenů se oklepal a lehl si krejčímu k nohám.
Nápoj se po kapkách už málem celý vylil, jen ta poslední kápla stvoření na čumák. Tvor hlasitě písknul a krejčí polekaně vyskočil. * Co to... do prde.......*
Skočil ale stvoření ležícímu vedle křesla, rovnou na tlapy. To najednou vřísklo tak, že krejčímu vypadl korbel z ruky.......spadl kam jinam, než na hlavu toho..... „zvířete“?
Než se tvor, za hlasitého jekotu a vřískotu vyřítil ze dveří ven, stačil pořádně pocuchat a doškrabat. Krejčí nevěřícně zíral na pootevřené dveře, když v tom uslyšel vzdalující se tichý smích a chichot.

Rozběhl se ke dveřím a viděl drobnou....utíkající postavu v kápi. Kolem ní zářilo divné namodralé světlo. *Hej ty tam....stůj* křikl, ale postava zmizela ve stínu. Zakroutil hlavou a odbelhal se zpátky do domku..................než stihl třísknout dveřmi, objevil na nich klikatě načmáranou větu....Kdo hledá, ten najde.....