Slzy moře

[Yarvok]

Kapitola I


Lest



/hlavní sál císařské rezidence/

….místnost se rozezněla hlubokým vzdechem starce s překvapivě pronikavým pohledem. Jeho ještěří oči si zkoumavě prohlížely postavu kancléře......

Rabare? Rabare Hetrebe....pročpak rušíš můj klid...*ztěžka zafuněl*.....co je důležitějšího než klid a spánek vládce Elcronské říše.
Vyzývavě vztáhl kostnatou paži. Na kousku kůže, co se vysoukala z rukavic šitých z převzácné látky bylo vidět šupiny. Překvapený kancléř zazmatkoval a udělal pár kroků vzad. Nebyl blíže než deset sáhů od trůnu, tak jak to předepisovala etiketa a dvorní mravy. Přesto zvířecí šupiny jasně viděl.

Císař podezřívavě zvedl pohled a zamručel. Kancléři...jak dlouho mně budeš zdržovat...nebo? *Hetreb Rabar se zhluboka nadechl...*

Můj císaři......*polkl naprázdno....představil si spousty nepříjemností, které přijdou ruku v ruce s jeho zprávou. Ztišil hlas a jakoby šeptem vyslovil větu* …Vzpoura se šíří císařstvím jak požár....

*Polkl a nadechl se* K vzbouřeným vazalům.... Atomoru, Remnu, Manee a Tormu se přidali další......*sklopil pohled k zemi v očekávání výbuchu hněvu. S překvapením neuslyšel nic, tak opatrně zvedl pohled na imperátora*......Můj pane.....*v půlce věty císař sekl rukou před sebe. Jeho rudí strážci vyklidili místnost a kancléř zůstal s imperátorem osamocen. Roztřásl se. Nepamatuje si, kdy císař poslal stráže pryč od sebe, co jen na pár sáhů. V očekávaní nepříjemností poklekl a zvedl obě paže.*
Císaři....přísahal sem.....kníže Latika...*nedopověděl*. Císař mávl paží a pomalu zvedl z trůnu. Z jeho hrdla vyšel zvuk podobný skřípotu kovu a o kov. Přešel do hlubokého řevu až se kancléř v pokleku chytl za hlavu a zacpal si uši.*

Moje legie....kde jsou mojí pobočníci a legie věrných? Moje legie....*zaúpěl a padl zpátky do křesla* Kdo další? Kdo další se opovážil po staletích mé vlády?...........*Kancléř sundal ruce z uší a zase je zvedl nad hlavu. Sklonil šíji až k mramorové podlaze a tiše štěkl větu*

Všechny jižní državy, část středozápadu a Terra...

*Císař sevřel kostnatou rukou opěrku trůnu, až ji rozdrtil na prach. Přivřel víčka a hlavu vyvrátil vzad* Terra?....co Terra?... .Raen....pamatuji si tvoji tvář..a Gererona tvář toho vyslance, co tě přivedl....tvoje dračí krev...krev tvé země Terry.......ostrov ničeho a ničemů. Co náš vazal, král Latika *trhl sebou v křeči*

Můj císaři, Terru jsem zmínil proto, že o něm nemáme žádné zprávy. Král ostrova a jeho zbylé dvě legie se nám nehlásí už několik let. Navíc......*ztichl*

Co ještě? *Císař sevřel pěsti. Kancléř sundal paže k tělu a tiše pokračoval * . Máme zprávy o nájezdech seveřanů na města, věrné tobě císaři......situace je o to horší, že se organizují do spolků, gild nebo jak jim říkají............*Císař sklonil hlavu a temným hlasem zabručel ......Jdi, jdi pryč......dej příkaz na otevření truhlic a uplať je, kup je všechny. Znám je...... Znám je po těch staletích.....lidi...nicotu....chátru.....jejich věčný mamon a chtíč.........nakonec zvítězí nad rozumem.

*S poslední větou se kancléř odvrátil stranou.* Áno císaři, můj pane...... *vstal uklonil se a téměř šouravým krokem, odešel z trůnního sálu.*
Na chodbách kancléřství k němu přistoupí zahalená postava. Rabar se k ní otočí a šeptem se zeptá* Našli jste toho špeha? *zvednutou dlaní udělá pohyb na svém hrdle*
Postava se nakloní ke kancléři a podá mu svitek pergamenu.......Ještě ne, ale jsme blízko, tady na svitku jsou podrobnosti. *Pak zvedne ruku a promne prsty*......zabití stojí víc. *Kancléř zuřivým pohledem vytahuje měšec zlata a upustí ho ruky zahalence.* A teď zmiz...

[Yarvok]

/kobky v podzemí hlavního města císařství/


...zatajil dech...tlumené kroky...ticho... zase kroky, řinčení zbroje. Krůpěje potu a zrychlený dech mu nedovolili pokračovat v útržkovitém psaní poznámek. Vlhké zdi a plíseň nejsou zrovna dobrým společníkem pro cenné fragmenty Siegfriedovy kroniky, co „nastřádal“ za poslední roky.

Byl mu dán úkol téměř nadlidský, kterému dostál...... jen...........jen zprávy z jeho domova přestaly přicházet. Už několik úplňků měsíce nedostal žádné rozkazy od jeho mecenáše Latiku, místokrále Elcronské državy Terra.

Yarv jí znal z mládí spíš jako Zemi zaslíbenou....ostrov „na konci“ světa. Odjížděl z ostrova jako mladík, ve spěchu, téměř bez rozloučení. Původně měl dělat poslíčka důležitých a důvěrných zpráv. To deštivé ráno si dobře pamatuje. Poslední pohled na citadelu a suitu dvořanů doprovázející kníže na jeho novou funkci císařského kancléře.

Silný déšť a vlnobití znepříjemnilo „nalodění“ posádky a cestujících. Kníže, jako kdyby v předtuše zvedl paži....hleďte....orlí hnízdo na skále...mocná, nedobytná pevnost... mizející věže města v ranním oparu houstnoucí mlhy.

Po letech služby byl Yarv v utajení...věrným společníkem knížete. Nesnášel „rudochy“, ty namyšlené duté hlavy císařské gardy, oděné v rudé zbroji a většinu šlechty u císařského dvora. Sám císař už drahnou dobu k sobě nikoho nepouštěl.....nekonali se audience, oslavy,turnaje......Kolikrát si položil otázku, jestli císař vůbec existuje. Hromady úředníků, správců a pobočníků.... a císař?


Kroky a řinčení už ztichlo. Yarv si ohřál nad plamenem svíčky zkřehlé prsty a pomalu s největší opatrností skládá další útržky kroniky k sobě....................

…......ach Raen....císařovna moje.....s žhnoucím pohledem a dračí krví.....jen díky tobě přetrvalo spojení z Terrou....tvoje podpora a pomoc, převzácné ty chvilky...kdy se o tobě můžu dozvědět víc. Staletí se provalila napříč časem a já tě poznávám teprve teď............

Desátý lunární cyklus......Raen a císař byli spojeni svazkem manželským......vykonáno nespočet bohoslužeb a přineseno nespočet obětin. Zástupci a vyslanci císařských držav se připojili........
*tady text končí, chybí další útržek pergamenu*
Yarv se zahledí do kamenné zdi a lehce otře brko o papír...........................................

…....proč ty?.... proč Raen? Byl to záměr říše, nebo strach tvého otce krále Latiku o Terru?.....A co tvoje matka královna a sestra..........princezna Alesia.......

Opět se v chodbách rozeznělo řinčení a kroky. Yarv rychlým pohybem schová pergameny a sfoukne svíčku. Snad bude mít štěstí a „rudoši“ ho nenajdou. *Musím..... musím splnit úkol, můj králi* Jak tiše našlapuje v chodbách podzemí, v hlavě se mu pletou myšlenky na divné spojence. Zlodějské gildy v hlavním městě a klany Seveřanů z věčně zmrzlé země...S povzdechem mizí ve stínu průchodu.

[Yarvok]

Malo periculosam libertatem quam quietum servitium.
Raději svobodu s jejími nebezpečími, než klid otroctví
/Vojvoda Poznaňský, otec krále Polska, vévoda Lotrinský/

[Yarvok]

Jen krůček k pravdě ...


/podzemí kláštera zasvěcenému božstvu vědění a moudrosti Branusovi/

…...Otče....otče...prosím ....*stařecká hůl s rachotem spadla na kamennou podlahu a probudila mnicha Metuzaléma, který snad pamatoval zrození i samotného císaře. Jeho brada a vousy zářili v přítmí místnosti, jak čerstvě napadaný sníh. Trhl sebou a zvedl unavený pohled na muže v kápi s erbem černého medvěda na stříbrném pozadí.* Ty?........Nečekal sem tě....nečekám teď už nikoho...
*Podepřel se s chvějící rukou a vstal* Co přivedlo po dlouhých letech mého učedníka k starému mnichovi? *Zkoumavě se zahleděl Yarvovi do černých očí* Vidím v tvých očích strach a otázky.........množství otázek........snad ti budu nápomocen. * Yarv překvapeně couvl a uklonil se.* Otče …...nechci rušit tvoje rozjímání, ale..........nevím jak dál.....času není nazbyt.
Čas Yarve? Čas je jediná neměnná sféra a platí pro všechny.....naštěstí....i pro takové „velikány“ jako je císař Elcronu. Jedině bohové jsou povzneseni nad sféru času a prostoru. *Na stařecké tváři se najednou objevil úsměv, co připadal spíš jako úšklebek.* A jednoho dne.....možná už brzo....moje pouť životem skončí a čas mně pustí ze svých drápů taky. *Yarv znervózněl a podíval se na polici plnou starých pergamenů.
Starý mnich postřehl jeho pohled a usmál se znovu* Aha.......informace ...vědění....to je chválihodný zájem...Branus budiž s tebou...* zvedl ruku, aby požehnal pobočníkovi.

Yarv v rozpacích sklonil šíji a tiše vyslovil slova* Země zaslíbená a císař...*V očích starého mnicha se zajiskřilo. S údivem pohlédl na mladíka* Překvapuješ mně...pokud mně paměť nelže...myslíš spíš Terru....ostrov na západ od Středozemí. Ty chceš vědět souvislosti? Otče, byl to můj........*Yarv tichým hlasem pokračuje*.........je to můj domov.
Vím Yarve....vím...bylo to myslím v desátým lunárním cyklu......Malá roztomilá holčička...* na okamžik zmlkne* heh spíš nemluvně...jmenovala se Raen....princezna z rodu Alastrů.......lidi ji tady v hlavním městě znali spíš pod jménem Dračí květ.....měla zvláštní povahu..* Na okamžik se zamyslí a sáhne po staré zaprášené knize. Nalistuje několik stránek a z rozvířeného prachu se rozkašle* Tady ...tady to je....sto třicátá...hmm..ne to byla princezna Luna z Atomoru..sto třicátá čtvrtá...tak pravím...Raen - Dračí květ..* Yarv nechápavě zavrtěl hlavou* Tolik manželek...náš císař? *Starý mnich zavrtěl hlavou* Ne Yarve, to je složitější. Existuje legenda....legenda o bílých jezdcích. Před staletími, kdy Středozemi sužovala magie ovládali jezdci nekonečné území. Měli svoje království a svého vládce. Žili na pomezí nebeské a pozemské sféry. Až bohové dali dalším bytostem šanci, zmizeli jezdci neznámo kam. Povídá se o zmrzlých pláních, daleko na severu...snad na tvém ostrově ...snad jinde. No a císař? *stařec svraštil čelo*.....nechal si přinést jejich krev....krev bílých jezdců. Zástupy statečných se hlásili, ale s krví přišel jen jeden....to byl první kancléř císařství.
Ta krev přináší nesmrtelnost....proto je císař už více než tři sta let naživu. Naštěstí nám bohové nadělili do vínku čas....to je nezměrný vládce pozemské sféry. Jak pominul čas bohů ...*rozechvěl se*...pomine i čas císaře. Rudé pláně severu se po staletích zatřesou pod kopyty bílých jezdců ...

*Yarv se snažil pečlivě ukládat do paměti každou větu, každé slovo mnicha..........nakonec měl na paměť učitele toho nejlepšího - Metuzaléma.* Otče a Raen? Co se stalo s císařovnou? Proč dračí květ? Proč ta zvláštní povaha? Našel jsem záznamy o její rodině Alastrů.......královské rodině. *Než stihl vyhrknout těch několik otázek, starý mnich se podíval nad sebe. Z kamenné klenby, nad jejich hlavami, bylo slyšet výkřiky a řinčení zbraní*

Přicházejí, už vím poč jsi tady. Před lety byl tady i on...Siegfred z Elcronu. Ale tebe nedostanou...*překvapivě hbitě zvedne pokřivenou hůl a cosi zamumlá. Dřevěná sukovice rudě zazáří a celá místnost se ponoří do černočerné tmy. Na dveřích podzemní komnaty zazní bušení železných rukavic....*

[Yarvok]

Noc ve znamení Morrígan

/někde v přístavu, u jižních hradeb hlavního města císařství Ecronu/

*Yarv byl vržen neuvěřitelnou magickou silou ven z portálu a skutálel se z kopce, až k šplouchajícím vlnám moře. Pomalu se postavil a rozhlédl se kolem sebe. Od moře, se na město spouštěla večerní mlha a stráže na hradbách zapálili pochodně. Všude ticho, jen párek uřvaných racků kloval na břehu zdechlinu zvířetě. Zhnuseně se odvrátil a tiše vykročil směrem k tržišti. Město znal jak své boty. Dobře věděl jak se dostat na určité místo nepozorován. Nepočítal s jedinou věcí. Že ho nehledali jen císařští, ale i nájemný vrah Licius.....se svojí nepočetnou čeládkou. Skryl se do stínu a celkem v poklidu procházel temnými uličkami města.

Když byl od tržiště, kde byl vstup do podzemních katakomb města, jen pár sáhu, do cesty se mu postavili dva podivní chlápci v kápích. Yarv naučeným pohybem uskočil ke zdi a sáhl na bohatě zdobenou dýku.....dar od knížetě Murdochaje . Přemýšlel, jak ho mohli zpozorovat....to umí jen cvičení zloději a vrazi. Yarv skočil k nejbližší postavě a sekl dýkou. Zasáhl jen tvář a najednou ucítil ostré bodnutí v rameni. Uvědomil jsi, že stíny jsou vlastně tři. Ten nepozorovaný ho napadl zezadu. Kord mu pronikl hlouběji do rány a Yarv spadl tváří k zemi.*
Chyťte ho, podívám se , jestli je to vůbec on......... Licide, ale.........
Držte konečně huby a nevyslovujte jména....... neschopná verbež. Abych si všechno do hajzlu dělal sám....* Licius zaklel a po chvilce ticha pokračuje* Přitlačte ho k zemi a držte.....* Chlápci vyvrátili Yarvovi ruce vzad a pevně je stiskli. Licius nadzvedl převrácenou kápi mladíka a objevil znak medvěda na stříbrném pozadí* Je to on, ten špeh ... nasaďte mu roubík. Hajzle...dal si nám zabrat.....*zaklel a vytáhl mu kord z ramene. Otřel ho o kápi mladíka a vykročil k tmavému průchodu. Yarv se vzepřel, ale vzápětí dostal pár kopanců do zad a hlavy. Cítil, jak se mu pustila krev z úst a nosu.*Licius zaklel potřetí a zastavil se* Pitomci be...ze.... stop...ty cákance krve
vylížete......ještě jeden přehmat a podříznu vás jak podsvinčata.

*Chlápci v kápích ztuhli a vyměnili si pohledy.* No tak ... hejbnete s tou zdechlinou...za chvilku z něho vymlátím zbytek duše. Řekne vše, co budu chtít...rychle...dělejte. *Nadzvedli ho a vlekli někam do průchodu, každý z jedné strany.Licius několik kroků před nimi, náhle zastavil a zbystřil. Pozdě..... . Rány co přišli byli rychlé a smrtelné....Yarv si pamatoval jen hvězdici zapíchnutou v tváři jednoho a dýku v krku druhého ničemu. Spršku stříkající krve, pád na kamennou cestu a pak nic.
Licius vklouzl do stínu a uskočil. Born a Gerach, oba elitní vrahové z Ecronské gildy Stínů noci pověřěni úkolem chránit špeha, rozhodili kolem sebe ježky...nebezpečné kovové jehly. Licius uskočil podruhé a ztlumil dech.

Jak Licius uskakoval, z ledabyle zavřeného měšce od prvního kancléře Rabara Hetreba vypadla zlatka. Cinknutím trefila jednoho z rozhozených ježků. Vztekle sledoval kutálející minci a pak jen smrtonosný mrak hvězdic. Skácel se k zemi, jen několik kroků od Yarva. S podivným úšklebkem a chroptěním vyslovil poslední slova,... zabití stojí víc ...
Born chytl Licia za dlouhou kštici a vyvrátil mu hlavu vzad. Plivl mu do tváře a zaklel.* Špíno, zrádče, byl si jedním z nás. Kdyby byl čas, dáme tě sežrat krysám, jak Ishika. Dlouhým řezem vzal z jeho hlavy trofej jako důkaz jeho smrti.

*Kývl Gerachovi a opatrně zvedli polomrtvého Yarva.* Nesmí zemřít. Rada tří by nám neprominula selhání.* Vykročili s krvácejícím mladíkem k průchodu do katakomb.*

Vysoko nad nimi, zakroužila krákající vrána a svolávala ptačí hejno na podivnou hostinu....................

[Yarvok]

Kapitola 2


Stíny noci


/přístav......hlavní město císařství/

Rozednívalo se. Náhlý poryv větru rozhoupal vývěsný štít a ten se s rachotem utrhl s prohnilého trámku. Prosvištěl jen kousek od hlavy opilého patrona, který nejistým krokem vyšel ze smrduté knajpy. Spadl na kamennou cestu a roztříštil se vedle jeho nohou. Patron, ze smutkem v očích hleděl na rozbitý štít se znakem korbele. Chvilku váhavě postával, pak zvedl ruce a protáhl se. Houpavým krokem vyrazil do ulic přístavu. Při myšlence na postel se zazubil a přidal do kroku. Nakonec věděl, že povídačky o nebezpečí v temných uličkách jsou pravdivé. Už několik jeho známých kamarádů - násosků se takhle „ztratilo“.

Kousek od tržiště zavrávoral a opřel se o zeď polorozpadlého domu. Zbystřil......poslední zbytky myšlenek v opilé hlavě soustředil na hejno krkavců, vran a smečku psů před sebou. Viděl, že se o něco natahují, tak zvedl nedaleko ležící kámen a hodil ho před sebe. Ptačí hejno se s vřískotem a krákáním zvedlo. Odletělo na nedaleké cimbuří, kde se „usadilo“ kolem tajemné bytosti sledující podivnou hostinu. Smečka psů potřebovala ráznější domluvu holí. Když okolí utichlo, patron se dobelhal až k místu, kde viděl ptáky. Z toho co spatřil se mu zvedl žaludek a pozvracel se.
Rozklovaná a vyvržená těla tří mrtvol na okraji cesty kousek od tržiště. Jedna z nich napůl v sedě opřená o kamenný sloupek, „hleděla“ nepřítomným pohledem prázdných očních důlků na vycházející slunce. Tak skončil Licidus, syn Jónův, zrádce a nájemný vrah rukou sobě podobných.

Chátra a žebráci stihli v noci mrtvoly obrat o všechny cennosti, ale ruka jedné z nich, svírala ušpiněnou minci. Patron s odporem rozevřel mrtvole prsty a minci vzal. Byla malá...na její okraji prosvítal žlutý kov. Patron na ní plivl a otřel si ji do umaštěných kalhot. Vzrušeně do ní kousl a zazářil radosti...u svatého Mordechaje... zlatá, ona je ze zlata...Najednou uslyšel divný jekot. Ve strachu o minci a svůj život ožralu, rozběhl se k blízkému tržišti...do svého nevábného pelechu.

Bytost na cimbuří potřásla hlavou, až se jí rudě zbarvené kadeře „rozsypaly“ na tvář a ramena. Její moc rostla. Války a utrpení se císařstvím šířili jako mor. Spokojeně mávla křídlem. Její hejno „rostlo“ ze dne na den. Ve velkých městech moc dobra pomíjela účinkem. Vláda bylinkářů, zaříkávačů a různých mastičkářů dávno pominula. Zasmála se. Ten „smích“ byl spíš odporný, do morku kostí vlezlý jekot. Nic jí nemohlo ohrozit jen...znepokojivě sledovala nazelenalé výpary, stoupající z podzemních stok města. Ona byla stvořitelem válek, smrti a utrpení, ale lstivým, úskočným zaprodancům stínu nedovedla čelit. Ani její drápy na nohách a rukách „nedosáhli všude. Černé peří se jí zježilo a potřásla hlavou. Možná k jednomu z nich, na dalekém ostrově má zatraceně blízko. Snad se jí povede zjistit, kde mají „slabé místo“. Zaječela podruhé a sledovala pod sebou vyděšenou postavu, jak klopýtajíc utíká směrem k tržišti.


/ hlavní město císařství Elcronu....podzemní prostory spolku Stínů noci/

….ticho, pak mučivá žízeň a bolest v rameni.........Yarv se probral z bezvědomí. Blízko u něj seděla dívka, oděná v kožené, přiléhavé zbroji. Do očí mu svítili paprsky světla z mohutného krystalu, zasazeného v klenbě místnosti. Neuvědomil si, že je v podzemních prostorách města. V místnosti, bylo světlo jak ve dne. Byla jednoduše, až stroze zařízená.....postel, skříň a dvě židle. Na jedné z nich, seděla dívka, držící v rukou obvazy a mokré hadry. Vyjekl bolestí, když mu čistila rány. Její pohyby byly jemné a rychlé. Yarv zvedl ruku a zastínil si oči. Teprve si pořádně prohlídl léčitelku.
Černá kožená zbroj, těsně obepínala její tělo. Kolem hlavy měla proužky propletených kožených provázků. Vlasy černé jak noc, svázané do culíku. Na zbroji dívky, na prsou, si všiml znak. Znak ruky, svírající dýku. Kolem paže, hned pod ramenem uvázaný rudý šátek. S překvapením na ní nenašel žádné cetky a šperky, u mladých žen tolik oblíbené. Znervózněl, když viděl, že má na koženém pásku asi tři řady smrtonosných hvězdic a dvě dýky. Dívka si toho všimla.

Teď nejsou nebezpečné....aspoň prozatím......tajemně se usmála. Podala mu čutoru s vodou a vstala. Ležíš tady jak lazar už celý týden. Měl by si konečně začít s výcvikem. S takovým škrábnutím za ranhojičem vůbec nelezeme. Za tebou ale stojí patrně hodně vlivní lidi......jo... cizinče....říkají mi Ella a vykouzlila na tváři cosi jako úsměv. Než zmatený Yarv stihl odpovědět, dívka třískla dveřmi. V bolestech se posadil na okraj postele a přemýšlel, kam se to vlastně dostal. Nasoukal se do oblečení potřísněného krví a pomalým krokem zamířil ke dveřím místnosti...........

[Yarvok]

"Rada tří"


/podzemí hlavního města Elcronu/

Nejdříve se zastavil, než se jeho zrak přizpůsobil tmavým zatuchlým chodbám. Roztáhl ruce, až nahmatal vlhkou plísní pokrytou stěnu chodby. Vykročil a vzápětí uskočil. Kolem něho prosvištěla drobná postava, svírající v rukách svitek. V přítmí chodby zahlédl jen vlající kus látky, uvázané kolem pravé paže utíkajícího neznámého nebo neznámé. Otočil se, aby pokračoval v cestě, když v tom zasyčel. Už dříve známý Born ho chytl za zraněné rameno a přitáhl k sobě.* Chce tě vidět Rada tří.*...ušklíbl se při pohledu na mladíka zkrouceného bolestí.
Gerach nevybíravě strhl Bornovu ruku z Yarva. *V klidu pitomče, čekají nás v rezidenci a pak mise v Elcronu.* Povzbudil Yarva a všichni tři se odebrali rychlým krokem do tmavých chodeb podzemí.
Cesta byla dlouhá, plná nebezpečného slizu a jiných nestvůr. Když už si Yarv začínal myslet, že nemá konce najednou se chodba začala rozšiřovat. Gerach najednou zastavil a přistoupil k divnému výklenku, co vyčníval ze stěny chodby. Otočil ním a něco zarachotilo. Stěna se rozestoupila a před Yarvem se otevřela panoráma obrovského podzemního prostoru. Nejdříve neviděl nic z té záře, co ho na chvilku oslepila. Zarazil se a v němém úžasu zůstal stát. Born se uchechtl a strčil do mladíka. *No tak, směle vpřed....pojď *a vykročil do bílé záře. Yarv sebou trhl.
*Bohové, nevím jestli bdím, nebo spím. Je tohle výtvor lidí, přírody, nebo koho vlastně* Průchod končil v šikmých „propadajících“ se schodech, směrem dolů do černočerné tmy.* Neboj se pojď* opakoval Gerach a ztratil se v bludišti schodů.
Jak Yarv sestupoval hlouběji nevěřícně zíral kolem sebe. Složité soustavy schodišť, mostů a průchodů tesaných do tvrdého kamene, proplétajících se navzájem v prázdném prostoru. Vznášejících se ve vzduchu a mizejících neznámo kam. V prostoru, kam až oko dohlédlo viděl terasy, pokryté domy. Domy ze dřeva ... pouhé chajdy, ale taky jiné, honosné zděné z kamene a mramoru. Po cestách na visutých mostech chodila všemožná míchanice lidí a zvířat. Do té směsice bylo slyšet řvaní prodavačů, obchodníků a křik dětí. Yarv zašeptal....*Nemožné...to není možné.........* V klenbě jeskyně, co se ztrácela v nedohlednu viděl obrovské krystaly. Vyzařovaly měkké bílé světlo, které probouzelo a dávalo život všudepřítomnému rostlinstvu. Po stěnách se plazilo množství rostlin a keřů. Tohle místo neznalo noc, jen den.
Born s Gerahem už netrpělivé čekali na Yarva. Poslední schod a ocitl se ve světě, jaký ještě neznal. Poslední schod a objevil nový svět. Kroky mu ztlumila všudepřítomná tráva a mech. Ve vzduchu cítil omamnou vůni květů a bylinek. V dálce uslyšel tlumený šum moře. Ten známý zvuk příboje ze Země zaslíbené ...
Jeho myšlenkové snění přerušil Gerach......*Vítej neznámý... vítej ve městě světla a stínu, ve městě skal a růží. Ještě budeš mít dost času, se ním seznámit. Je čas...Rada tří tě očekává.*
S nepřítomným pohledem, před nějakým časem na prahu smrti, teď naplněn nadějí..... vykročil mladík vstříc svému osudu. Jedna z jeho myšlenek zabloudila na daleký ostrov na západě........ jeho ztracený domov Terru Sanctu.

[Yarvok]

/věnováno všem účastníkům Judgment hour ze dne 23.10.2016, sláva vítězům, čest padlým .../





Cítíš trny?
Vidíš slzy?
Vidíš krev prolitou v této válce?
Opustila jsi nás?
Opustila jsi naše věrné muže volající tvé jméno?

Když před tebou stojím
Když umíráme
Když na stůl pokládám rudou růži
Když jsou držící se ruce nuceny se oddělit
Když se naděje hroutí jako muži odsouzení ke smrti
Byla jsi tu?

Nebe na mě padá,
jako tvá ruka, stárnoucí a slábnoucí,
vydávám se ti,
zbytečná oběť klidně odchází
do Tvého nementonu

Tyhle šedé a kamenné stěny
jsou chladné a tiché, jako padlí
Matka ztratila sluch,
milenka zdrcených nadějí
a navždy rozvrácených snů
Byla jsi tu?

Proč jsi mě opustila?
Společně jsme opomíjení
Do tvé dlaně
poroučím ducha svého
Klesneme společně s naším lidem



Hodina osudu

/podzemí hlavního města císařství/

Born nechal Yarva u obrovské, železem obité brány, která vedla kdovíkam. Zmizel dřív, než mu Yarv mohl kývnout na pozdrav. Po chvilce čekání se brána s rachotem a skřípěním pootevřela. Muži v černé kožené zbroji odvedli mladíka do velké síně ovešené baldachýny. Po celé délce síně stál dlouhý stůl ozářený svícny. V přítmí zahlédl několik postav oděných v tmavé zbroji.
Trhl sebou, když mu najednou někdo položil ruku na rameno. Yarve, Yarve to jsi ty? Yarv se otočil a usmál se. Nečekal, že potká dávného přítele Uhtreda. Hledám tě už několik měsíců. Pomohli mi „Stíny noci“ našli tě dřív. Seveřani se konečně vylodili. Ten ostrov myslím patří k vzbouřencům proti císaři. Yarve je to tvůj domov. Je to Terra. Yarv zbledl a dlouze se zahleděl Uhtredovi do očí. Silně mu stiskl pravici. Je to pravda? Uhtred přikývnul … vůdce už posvětil místo a založil Nementon. Jsi očekáván. Potřebuje další informace o vzpouře. Všechny města a klany co s císařem bojují jsou naši spojenci. Víme jen o „Stínech“ o dalších ne. Ostrov je ve válce. Nemá místokrále a ničí ho války mezi klany.
Yarv se zahleděl na kamennou dlažbu síně. Války … války … vraždění a smrt. Zvedl pohled na Uhtreda a uviděl ho v blyštivé zbroji. Opodál se mu zjevila postava Metuzaléma … Yarve … Yarve … volám tě … nahlídni do budoucnosti, jenž tě čeká ….
… Než se postava rozplynula v mlze Yarv se ocitl na hradbách. Po chvilce vrávorání pokleká u monumentu, roztáhne paže a skloní se k zemi. Tiše odříká slova kroniky Siegrieda...

Zmrzačený Bůh ten jenž soudí....oči zaslepené touhou po nekonečné moci
Zřím jeho vinu a vzdávám se myšlenkám
Že můžu vidět pravdu, co řídí naše bytí
Že pokořit zlo je v mým osudem
Že bych mohl soudit jeho mým obrazem
Dej mi sílu, dej mi moudrost...buď mým zrcadlem

Je jiskřivé zimní ráno roku 1033 nového věku, kdy se píšou rozporuplné dějiny ostrova TerraSancta … toho času v područí Elcronské říše.
Elcronským uchvatitelům už pomalu docházejí síly, z těch věčných výbojů Seveřanů a stále častějším vzpourám vazalů. Po zprávách o zničení království Atomoru a několika úspěšných taženích, se Elcronským vojevůdcům povedlo ne zrovna dobrou situaci říše na chvíli stabilizovat. Znenadání se objevuje nový nepřítel vzbouřenců. Spojenectví žoldáků a klanů věrných císaři ...

Píseň předků se nese celým ostrovem. Ze severu na jih, z východu na západ. Přicházejí spojenci z dalekých krajů Podhůří, rozlehlých plání na východě a z nepřístupných močálů na jihu.
Frkání koní, řinčení zbroje ruší tíživé ticho, co se rozhostilo na hradě. Je slyšet jen strohé povely a žehnání vůdce Frenka. Mříže se pomalu zvedají a jízda se vzdaluje do houstnoucí mlhy.
Po hodině se obránci dozvědí, že jízda byla rozprášená a její zbytky se stahují do vnějších palisád hradeb.
Achilles kývne směrem k hlavní bráně a odchází na hradby. Yarv rozděluje střelivo spojencům a zůstává s nimi na jihozápadě hradu. Každý má svoje místo a svoje rozkazy. Útok vetřelců začíná od hradiště na východě. Několik lukostřelců přeskakuje dřevěné mostky na nedostavěné hradby a zasypávají nepřítele deštěm šípů. Vetřelcům se povede odstřelováním z trebuchetu zbořit gildovní dům. Majkl bojovník s dvou ručním mečem skáče z přemostění a napadá houfující se vetřelce. Je sám až po dlouhých minutách se přidávají další obránci.

Bohové...mé děti moje rodina“ křičí muž a strhává si zbytky zbroje z těla.“Dům hordy...hoří...běžte tam“...
Všude na zemi leží v kalužích krve znetvořená těla lidí. Vřískající žena narazí v běhu do Yarva a upadne. „Už jsou tady.....utekla sem“ zajíká se od strachu a prameny slz jí zmáčejí ušpiněnou tvář. Kam oko dohlídne...zmar a zkáza. Šílenství. Přeživší zmateně pobíhají v ulicích.
V dálce u vnejší hradby Yarv zaslechne, ostrý hlas jak břitva. To štítonoš Kecu povzbuzuje zbytky jízdy. Zahlédne na chvíli jeho třpytivou zbroj, mihotající se na bojišti. S neuvěřitelnou zuřivostí po boku s tajemnou suitou věrných jeho blýskající meč dokonává dílo zkázy na vetřelcích. Přeživší jízda uzavře vnější palisády, odkud se vrhá zpátky do temnot „za Seveřany ,za hordu“
Vůdce organizuje domobranu. Narychlo opravuje poškozené hradby a stojící domy. Všude kolem hradeb znějí válečné pokřiky a řev umírajících. Vetřelci i přes velké ztráty nepolevují v útocích.
Přesunují se na západ od hradu, kde narychlo budují další trebuchet. Netrvá dlouho a zničí západní věž a část hradeb. Ti odvážní z řad vetřelců se pokoušejí u stržené hradby proniknout do podhradí. Zastavují je vrhací výbušniny a šípy. Mračna šípů od nepřátel kosí obránce na hradbách. Lukostřelci Simi, Jessie, Achilles, Alibaba, Xalld a Haward zastavují nájezdy vetřelců za pomoci zuřivých bojovníků z palisád před hradem. Útoky polevují a zazní troubení rohů. Někdo na hradbách vykřikne …. Stahují se … Přeživší bojovníci jízdy se vrhají „vyčistit“ pevnost na západě. Pláně kolem hradu jsou posety mrtvolami koní a bojovníků z řad Seveřanů jejich spojenců a vetřelců. Yarv si přetřel rukavicí oči plné prachu a kouře. Zdálo se mu, že vidí siluetu místokrále Latiku vznášet se blízko hradeb. Potřásl jen hlavou a spěchal hasit požár, co se rychlostí větru šířil hradem.Jako memento hodiny osudu zůstávají všude kolem sutiny zbořených hradeb, domů a hořící trebuchety. Až po hodinách nastává ticho, ticho po bitvě za hordu a domov.

[Yarvok]

Je to můj domov, tam, kam patřím
od mraků na nebi po kořeny a kameny
Vidím slunce na nebi, z toho se cítím tak vysoko
Vidím svit úplňku, z toho se cítím tak skvěle.

Její řeka, moje krev, její kámen, moje kost
Její zemina, můj sval, její srdce, moje duše
Dobře, můžeš být taky válečníkem Země!
Protože já jsem válečník ...Co ty?

Všichni si můžeme zvolit co dělat
Všehochuť odevšuď dredatých válečníků
Budem bojovat bojovat, bojovat, bojovat
Bojovat pro ně všechny!

[Yarvok]

Tah pěšcem ...

….Můj pane …prorážejí hradby, je jich příliš... Yarvok polkl poslední slovo... Praskot hořících klád uprostřed rozlehlé místnosti skally přehlušoval hluk boje a řev zraněných. Frenk seděl uprostřed místnosti a unaveným pohledem sledoval mihotající se plameny ohniště. S dlouhým povzdechem kývl na místo vedle trůnu. Yarvok přistoupil blíž a s překvapením hleděl na rozehranou šachovnici na masivní podestě. Byl příliš blízko. Nevšiml si, že na kožený podnos šachovnice pomalu kape krev z jeho zraněné paže. Frenk dlaní setřel krev a zvedl pohled na Yarvoka. Krvácíte a umíráte ve jménu čeho. Ve jménu vzbouřenců, co jsou roztroušeni na několika ostrovech daleko na východě? Yarvok se zamračeným pohledem sevřel v ruce posledního pěšce na šachovnici a zvedl paži k Frenkymu.
Skrz stisknuté zuby zasyčel ... muži a ženy na hradbách bojují a umírají za něco většího, než je pouhá vzpoura proti císaři. Bojují za náš nemethon, za tebe, za klan a snad lepší budoucnost. Chvilku ticha přehlušil dunivý hukot padajících hradeb. Frenk vstal prudce z křesla a vytrhl Yarvokovi z prstů zakrvaveného pěšce. Místnost skally ozářila smršť, co se šířila citadelou jak ohnivá saň. Přes okna viděl bojující muže a ženy, jak je pohlcuje ohnivá bouře. Stáhnete se do severní pevnosti. Citadela padla. Domy se postaví.. pole zasejí. ... A my ... zakroutil hlavou a vykřikl. Neustoupíme ... Smetl z podesty vyřezávané figurky šachu a rozvinul svitek s mapou hradiště. Na kříž, co označoval místo padlého nemethonu postavil zkrvaveného pěšce. Dveře skally se rozlétly a dovnitř se nahrnulo několik přeživších válečníků. Krvavý měsíc s runou smrti ozářil jejich tmavé postavy šeptající slova předků ..

Volajíce otce ... stůjme při sobě
Krvavý soumrak se blíží ...tma se spouští kolem nás
Stojíc u brány předků budu tě následovat
Uslyšíš můj řev ... píseň předků, která neumírá ... nikdy neumírá ..